Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jednou nohou v hrobě. Mohlo by se zdát, že čerství letošní padesátníci Andreas „Gerre“ Geremia a Frank Thorwarth spolu se svými o fous mladšími kumpány Andreasem Gutjahrem a Olaf Zisselem hodlají při příležitosti pětatřiceti let trvání jejich společného dítka TANKARD (mimochodem, věděli jste vlastně, že „Tankard“ znamená „korbel“?) rekapitulovat. Stačí však jeden malý pohled do textu titulní skladby („Ty dny už skončily, jsme teď fosilové, ohrožení vyhynutím, příliš slabí a starožitní, v kloubech nám vrže, žádný sex, zato zbrusu nové zuby, cítíme znepokojující datum spotřeby...“) a je jasné, že tady se kapesníčky vytahovat nebudou.
Maximálně tak na utření stolu v hospodě, na němž zůstalo rozlité pivo po partičce, co se tu rozvalovala předtím. TANKARD jsou prostě TANKARD, a když vydají nové album, můžete si být jistí, že bude přesně takové, jaké si ho představíte a jaké byste ho také chtěli. Až do morku kosti ortodoxně thrashové, propletené báječnými melodiemi, jež vám nedopřejí postát, nazdobené Gerreho šťavnatým vokálem a samozřejmě texty, které to mají zase tak nějak fifty fifty co se týče „závažnosti obsahu sdělení“. Asi jako když vám mezi čtvrtým a pátým pivem dojde, že začínáte být pěkně nacamraní, a že se vám to vlastně docela líbí.
Výrazové prostředky jsou tedy naoko omezené, ale to skutečně jen naoko. Ve čtyřech a s minimalistickou základní metalovou výbavou jsou totiž TANKARD schopni kdykoliv a kdekoliv dokázat, jak moc mají v malíčku natáčení metalových desek, jimž přes určitou kolovrátkovitost nechybí smysl a také kouzlo. V případě „One Foot In The Grave“ již po sedmnácté v dlouhatánské řadě za sebou a znovu s několika kousky, které vám utkví v paměti už navěky.
Jistě to bude otvírák „Pay To Pray“, postavený na kousavém riffu, jenž se v poskakujícím rytmu věnuje nechvalně známému byznysu s náboženskou vírou. Jistojistě to bude i následující „Arena Of The True Lies“, pro mne jednoznačně nejvoňavější místo celého alba, s nádherně vyšívanou melodií a ještě barevnějším refrénem, kroutící hlavou nad současným světem médií. A nepochybně to budou i titulní a značně sebeironická „One Foot In The Grave“, palčivá obžaloba světového společenství „Syrian Nightmare“ se skvělými rytmickými záseky, předlouhá „Secret Order 1516“, oslavující jakýsi tajný pivní spolek, a vsadil bych i na „Northern Crown (Lament Of The Undead King)“ se sugestivní předehrou a dalším výpravným refrénem.
Čímž zároveň pochopitelně neříkám, že zbytek alba nestojí za nic, jen tam zkrátka není tak živo, jako v kouscích právě vyjmenovaných, v nichž se znovu jednoduše snoubí to nejlepší z TANKARD. A že jsou tedy už přece jen jednou nohou v hrobě? Hm, nejdříve bych se asi radši podíval, čí že ta noha vlastně je…
1. Pay To Pray
2. Arena Of The True Lies
3. Don`t Bullshit Us!
4. One Foot In The Grave
5. Syrian Nightmare
6. Northern Crown (Lament Of The Undead King)
7. Lock`Em Up!
8. The Evil That Men Display
9. Secret Order 1516
10. Sole Grinder
Diskografie
One Foot In The Grave (2017) R.I.B. (2014) A Girl Called Cerveza (2012) Vol(l)ume 14 (2010) Thirst (2008) The Beauty And The Beer (2006) Beast Of Bourbon (2004) B-Day (rarity) (2002) Kings Of Beer (2000) Disco Destroyer (1998) Two Faced (1995) The Tankard (1994) Stone Cold Sober (1992) Fat, Ugly And Live (live) (1991) The Meaning Of Life (1990) Hair Of The Dog (Best Of...) (1989) Alien (EP) (1989) The Morning After (1988) Chemical Invasion (1987) Zombie Attack (1986)
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.